Display je prostor pro prezentaci uměleckých děl vzniklých v rámci Magnus Art Residency. Vždy dva vybraní umělci mají možnost společně strávit měsíc v ateliéru v horních patrech secesního paláce bývalé Městské spořitelny v Karlových Varech a společně tvořit. Každá rezidence přináší jedinečnou sérii děl, reflektující nejen vliv okolí, ale také dynamiku spolupráce a výsledku jejich dialogu jakožto klíčového prvku tvůrčího procesu.
Néphéli Barbas Karlovy Vary zaujaly zhuštěnou koexistencí různých architektonických žánrů a epoch, což je pro její práci často výchozím bodem. Fascinovaly ji také skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové, z nichž tryská termální voda. Během rezidenčního pobytu umělkyně vytvořila drobné keramické plastiky, které lze vnímat jako objekty na půli cesty mezi zmenšenými modely architektury a malými poličkami, do nichž lze ukládat útržky vzpomínek a momentky města.
Néphéli se také inspirovala u Jakuba Tytykala, který vytvářel jakási magmatická ramena vystupující z hlubin země. V návaznosti na něj se rozhodla prozkoumat stejnou vizuální dynamiku, tedy myšlenku tryskajícího magmatu, ale přeloženou do architektonického jazyka, a to za pomoci hliníkových pásů. Tento materiál ve své tvorbě používá často, protože jej lze libovolně ohýbat a skládat z něj nové tvary a sdělení.
Jakub Tytykalo v rámci rezidence vytvořil cyklus obrazů, vycházející tematicky z představy niterného zdroje, který zahřívá karlovarské prameny, a propojuje tak jinak protikladné živly. V obrazech se tento zdroj zhmotňuje v různých podobách a zdánlivě nahodilých kompozicích, které ale mohou připomínat svou morfologií rostliny, nebo zvířata.
žije a pracuje mezi Paříží a Prahou. Studovala na Villa Arson v Nice, Královské akademii výtvarných umění v Kodani a na Universidad Torcuato di Tella v Buenos Aires. Kromě tří rezidenčních pobytů v Buenos Aires absolvovala také rezidenci v Praze, po které se trvale usadila v České republice. Naposledy pobývala v Centre d'Art Fernand Léger ve francouzském Port-de-Bouc a v Riddergade AIR ve Viborg Kunsthal v Dánsku.
Jakub Tytykalo studoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliérech Grafiky, Kresby a Sochařství, a také na UCM v Madridu. Jeho převážně malířská tvorba je ovlivněna okultismem, magickým realismem a prolínáním vrstev reality obecně.
Karíma Al-Mukhtarová se během rezidence v Karlových Varech intenzivně věnovala historii pramenů a koupeli jako symbolu proměny a transformace. Koupel nás dokáže změnit nejen fyzicky, ale i duchovně. V umění a literatuře často představuje očištění od hříchů. V osobní symbolice může znamenat konec i nový začátek. Toto chápání koupele Karímu inspirovalo k vytvoření velkoformátové tapisérie, na níž se snažila zachytit moment mezi smrtí, přijetím a koupelí. Tapisérii doplnila také skleněným objektem, kde se prolíná více vrstev obrazu symbolizujícího proces transformace a očištění.
TEA vytvořila sochu Písaře, jejíž vizuální podoba odkazuje k estetice starověkého Egypta. Socha svou konceptuální tematikou ovšem čerpá z autorčiny přítomnosti během pobytu v Karlových Varech, tj. z individuálního prožitku momentu zastavení se, soustředění a usebrání během doby vyhrazené na kreativní tvorbu. Coby finální materiál pro odlití zvolila laminát smíchaný se zbytky bavlněných klubek, z nichž Karíma vytvářela tapiserii. Zhmotnila tak princip spolupráce a vzájemného propojení. Ke spolupráci odkazuje i druhý sochařský objekt, jehož základ tvoří odlitky rukou obou umělkyň. Motiv paží je v tomto případě velmi důležitý, jelikož se obě zaměřují na poctivou manuální práci. Ruce umělkyně rovněž pojímá jako poetický symbol lidství – rukama dokážeme tvořit i ničit, ale i hapticky cítit okolí. Objekty jsou odlity ze sádry rozmíchané v místní vřídelní vodě, která vetkla sádře atypický odstín a vytvořila na povrchu bezpočet minerálních bublinek, díky nimž získal povrch díla až téměř informelní strukturu.
Karíma Al-Mukhtarová studovala u Jiřího Kovandy na Fakultě umění a designu v Ústí nad Labem, v ateliéru Intermediální konfrontace Jiřího Davida na pražské UMPRUM a na intermédiích u Mileny Dopitové na AVU. Je vítězkou Essel Art Award CEE za Českou republiku (2013). V roce 2019 absolvovala několikaměsíční stáž CEAAC ve francouzském Štrasburku. V roce 2023 se účastnila prestižní rezidence v Art Omi v New Yorku. Ve své tvorbě se věnuje otázkám identity a procesu socializace jedince.
TEA vystudovala Fakultu výtvarného umění v ateliéru sochařství pod vedením Michala Gabriela. Ve svém výtvarném díle se věnuje tématům otisku identity člověka v nezadržitelném proudu času (Masky), křehkosti a citlivosti traumatizovaného dětství (Koníci) nebo dualitě zrození a smrti (Kanopy).
Od počátku své rezidence umělkyně vnímaly, jak moc jsou Karlovy Vary spojené s vodou, která podmiňuje historii, ale i samotnou architekturu města. Společným tématem se jim tak stal pramen, a to nejen v doslovném smyslu tekoucí vody, ale i v řadě metaforických významů, které s sebou nese. Pramen jakožto symbol zdroje a života, ale i jako symbol plynutí. Teče odněkud někam, přináší a odnáší věci. Témata a motivy se vynořují, aby za chvíli zmizely a třeba se objevily, proměněné a jiné. Zároveň je pramen něčím, co odkazuje k našemu vnímání času. Vše odkudsi vyvěrá, mění se, aby to zase zmizelo.
Právě společné sdílení času se ostatně ukázalo jako zcela zásadní: během rezidence umělkyně začaly vytvářet společné dlouhé plátno, které se stalo určujícím motivem pobytu. Společný čas, při němž se vynořovaly různé motivy, ale i diskusní témata, byl pro obě zcela formující.
Společné plátno posléze doplňují obrazy malých formátů. Radka Bodzewicz hodně pracuje s tématy a motivy týkajícími se mytologie a archetypů, Petra Švecová se zase dotýká témat jako jsou krajina, zahrada. Pramen se tak i tady skvělým spojujícím motivem, byť to tak původně nebylo zamýšleno.
Radka Bodzewicz je absolventkou pražské Akademie výtvarných umění a Robert Gordon University-Gray´s School of Art ve Skotsku. Její malby jsou charakteristické rozmanitými inspiračními zdroji od středověkých iluminovaných rukopisů, přes filozofickou literaturu až po princip Rorschachových skvrn používaných v psychologii. S oblibou malbu kombinuje s rozšířenou realitou, která výjevům dodává další dimenzi.
Petra Švecová vystudovala Akademii výtvarných umění v Praze – absolvovala v ateliéru Vladimíra Skrepla, prošla ale i ateliéry Vladimíra Kokolii a Milana Knížáka a stáží na Hochschule für Bildende Künste v Drážďanech. Její malířská tvorba vyniká citlivou barevností, smyslem pro jemnost a stírání hranice mezi abstraktním a figurálním vyjádřením.
Umělkyně rezidenční pobyt využily ke zkoumání materiálů a přírodních procesů přirozeně souvisejících s lokalitou Karlových Varů. Inspiračním zdrojem se jim stalo téma vyvrcholení, a to jak tělesného, tak přírodního.
Lucie Rosická své, z velké většiny měkké a poddajné prošívané obrazy nechala zkamenět v místní vřídelní vodě. Proces zkamenění pro autorku otevřel novou teoretickou cestu navazující na její dlouhodobé téma odrazů, pohledů a prohlížení se. Mýtus o bájné medúze a zkamenění těch, kteří na ni pohlédli, se jí stal paralelou k dnešnímu zvyku hledět na téměř „kamenný“ telefon a v podobné paralýze nicnedělání vlastně zkamenět.
Anna Jožová během rezidence vytvořila prostorové světelné objekty, při jejichž vzniku se od Lucie inspirovala jak na úrovni použitých materiálů, tak zpracovávaných motivů. Sklo, se kterým ve své tvorbě pracuje, nemůže být odlišnějším materiálem od textilu, který je příznačný pro práci Lucie Rosické. Materiály i jazyk obou umělkyň se ale během rezidence dostaly do obohacujícího dialogu, jehož výsledkem jsou vystavené práce.
Anna Jožová pracuje se sklem na pomezí volného umění a designu. V roce 2023 absolvovala studium v magisterském programu v Ateliéru skla pod vedením profesora Ronyho Plesla na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Od roku 2018 své práce prezentovala v rámci mnoha kolektivních výstav, veletrhů a uměleckých projektů, např. na London Design Fair, Venice Design Biennial, Salone del Mobile.
Lucie Rosická letos dokončuje své studium v ateliéru Malba IV na pražské AVU, který vede dvojice Marek Meduna a Petr Dub. Stáže absolvovala mimo jiné v USA či Itálii. Ve své tvorbě Lucie využívá zejména textil a výšivku, se kterými pracuje jako se závěsným obrazem. Tematicky se věnuje například ženskému tělu či fenoménu selfies.
Umělci rezidenční pobyt využili ke konzultaci materiálů, především k experimentování s voskem. Dále také k vzájemnému poznání tvůrčích postupů a následné realizaci vlastních projektů ve společném prostoru. Dana Bartoníčková se věnovala sérii Sugar Cane Fire, volné interpretaci touhy po nalezení bezpečí. Oheň symbolizuje teplo domova, energie a síla je vyjádřená v podobě cukrové laskominy nebo kopce šlehačky. Obojí je dočasné a pomíjivé. Instalace na obrazech ‑ kobercích symbolizuje pokoj, moderní jeskyni pro pocit bezpečí, s dekorem odkazujícím k síle předků a schopnosti překonávat těžké časy. Evokuje také chuť cukru, sladkost a euforii mozku, která zastavuje čas a vytváří iluzi bezpečí, jež se kdykoliv může rozplynout. Stanislav Zábrodský se zaměřil na transformaci své pracovní metodologie a namísto archivu využívá vlastní paměť. Pracuje s formátem slow TV – pozoruje dlouhé a klidné záběry na neznámá místa. Následně se ve vzpomínkách vrací na místa, kde nikdy nebyl, ale přesto si k nim vytvořil nostalgickou vazbu. Vzpomínka se stala základem pro výsledné reliéfy. Pigmenty složené z oxidů železa nebo hlinek zvýrazňují poznaná místa a jejich kontury.
Dana Bartoníčková své studium zakončila v ateliéru Sochařství Lukáše Rittsteina na Akademii výtvarného umění v Praze a absolvovala stáž na Cooper Union v New Yorku. Ve svém díle se vrací k námětům pravěkých komunit. Pracuje s různými materiály, zejména však textilem či voskem.
Stanislav Zábrodský vytváří díla na rozhraní objektu a instalace. Absolvoval ateliér Intermédií na Akademii výtvarných umění v Praze, jeho tvorba je silně ovlivněna studiem sochařství v indonéské Jogdžakartě. Ve své práci se zaměřuje především na keramiku a její interpretaci času.
Magnus Art Residency a galerie Display jsou projektem J&T Banky, která je dlouholetým partnerem českého současného umění. S myšlenkou noblesse oblige, tedy že bohatství a úspěch zavazuje, podporuje projekty, které kultivují, obohacují a posouvají naši společnost kupředu.
